<i>Autor Norman:</i> K své průkopnické cestě za poznáním, proč a jak existuje jmenovec mého oblíbeného klubu Bohemians v Dublinu, jsem se dostal přes svého bratra Elmara, jenž se rozhodl nežít v Čechách a hledat si práci v západní cizině. A tak ho osud zavál do Sliga, to je „krajské“ město na severozápadě Irska. On se rozhodl, že mě pozve k sobě. Já souhlasil a vyslovil své přání, že když už budu v Dublinu, chtěl bych navštívit zápas Bohemians Dublin...
Na mně už jen zbylo zajistit si letenky. Pokus sehnat je před Vánoci nevyšel, to hráli Bohemians venku, ale podařilo se sehnat letenku na odlet na pátek 4. 1.
Ten den hráli Bohemians doma ligový zápas s Derry. V tabulce se úřadujícímu mistru Bohemians letos moc nedaří a pohybují se okolo 7. místa z 12 klubů v tabulce, Derry bylo asi na 5. místě. Zápas začínal 19:45, najít stadion nebyl velký problém, jen mě zaujalo, že světla ozářeného stadionu nebyla ve tmě moc z dálky vidět, a když ano, tak stejně nebyl vidět stadion, jen stožáry osvětlení. Vysvětlení se naskytlo po chvíli, kdy jsme stáli na ulici asi 80 m od stadionu a mezi ním a námi stála řada klasických irských jednopatrových řadových domků a nikde nebylo vidět kudy se přichází k stadionu. Naštěstí šli okolo dva místní strážníci a ti nám ukázali 50 m před námi černou díru mezi domy, jenž vypadala jako průchod na dvorky, měla asi 7 m šířky a nebyla vůbec osvětlena. Toto byl hlavní a snad jediný příchod na stadion a představa, že tudy mají projít po zápase dva kotle fanoušků, např. Sparty a pražské Bohemky, mě ze srdce rozesmála, neboť by zde muselo dojít k masakru. Bylo asi 45 min. před zápasem a do černé díry se nikdo nevnořoval. Po příchodu na stadion a zaplacení 4 € za každého jsme mohli projít přes prastaré turnikety, které mi připomínaly vchod do cirkusu. Lístky se nevydávají, jen se uvolňuje průchod.
Hned jsem si šel koupit na památku program, a protože mimo pozdravu prakticky neumím vůbec anglicky, poprosil jsem bratra, zda by mi nezprostředkoval výměnu dresu mezi mnou a místním vlajkonošem. On se zeptal prodavače programů, zda někoho nezná a já jsem zatím vytáhl náš zelený dres s klokanem a ukazoval jsem na něm znak a že fandím Bohemians Praha. To prodavače zaujalo a zavolal další dva, z niž jeden prý konstatoval: “Tak to jste vy?”. V Irsku je taková “tradice”, že se ani týden před zápasem se pořádně neví, který den a v kolik hodin se bude zápas hrát. Proto jsem před odletem poprosil kamarádku, zda by nenapsala anglicky mejla na adresy zjištěné na webovských stránkách, aby mi řekli, kdy přesně se zápas hraje, a že si podle toho kupuju letenku a chci přiletět na zápas z Prahy. Oni mi potvrdili datum a čas a zapamatovali si, že někdo přijede.
Ale zpět k výměně dresu. Hned nás vzali do prodejny suvenýrů, kde místní prodavač dresů, vlajek, přívěšků a starých programů po vysvětlení vzal nový červenočerný dres a vyměnil si ho se mnou za zelený s logem našeho anglického sponzora CU (což se mi v Irsku zdálo velmi pikantní), potom mi přidali štos starých programů, které jsem věnoval Evaldovi, aby je mohl propůjčit každému, kdo by měl zájem. Tady jsem se dozvěděl něco více o tom, proč se Dublinský klub jmenuje stejně jak náš Bohemians. Prý v dávných dobách měl tento klub velké problémy s hřištěm a dlouho žádný nemohl sehnat a pořád se někam stěhoval, až se mu začalo říkat, že to jsou “kočovníci, či cikáni” a to jim zůstalo dodnes. Takže s Čechy, podle kterých se jmenujeme my, to nemá nic společnýho. Klub je to starší něž naše pražská Bohemka, byl založen v roce 1890 a ligu vyhrál 8x.
A šlo se koukat na zápas. Těsně před výkopem jsme si s bratrem něco povídali česky a za námi se ozval jistý mladík Petr (“je vy jste Češi??”) a byli jsme hned na zápase tři od nás. Petr byl na zápase také poprvé, ač už ¼ roku pracuje v Dublinu. Říkal, že bude chodit na zápasy častěji a možná, že by se nechal přemluvit, zda by se nechtěl stát naším nezávislým dopisovatelem. Nejsem odborník na popisování zápasu a hodnocen, který hráč hrál dobře, proto jen pár postřehů ze zápasu. Derry mělo většinu zápasu převahu, ale nedokázalo dát gól ani z největší šance (asi čtyři samostatné úniky na brankáře, což gólman domácích vždy s přehledem vyřešil). Zápas skončil šťastným vítězstvím dublinské Bohemky nad Derry City 1 : 0 . Nutno ještě podotknout, že s kamarádem Petrem jsme se shodli na tom, že úroveň irské první ligy je asi na výši druhé české ligy, i když se zase musí uznat, že každý zápas je jiný a každý mančaft hraje jen to, co mu dovolí soupeř a není každý den posvícení.
Na stadionu jsem se cítil skoro jako v dolíčku, protože i v Dublinu mají za jednou brankou uzavřenou polorozpadlou tribunu na stání (jen tramvaje za ní nejezdí). Nejvíce mě ale zaujali fanoušci. Po příchodu kotle (asi 100 fans) na stadion spustili velký randál podpořený asi třemi bubny, stále poskakovali, zpívali chorály, a mávali šálami a vlajkami nad hlavou. Jen mi bylo divné, že na sobě mají dresy modrobílé, zelenobílé (Celtic Glasgow) nebo červenobílé. Ovšem zmýlená neplatí a asi po ¼ hodině jsme poznali, že to jsou vlajkonoši hostí, fanoušci domácích žádný aktivní kotel neměli, jen takovou hučící většinu vzdáleně připomínající fanoušky Slávie na dřevěné tribuně. No, ono se k probíhajícímu poměru sil na hřišti nebylo co divit. Fanoušci hostí vydrželi fandit i za nepříznivého vývoje až do konce zápasu, za což jim skládám poklonu.
Největší šok ovšem pro mě nastal po zápase, kdy se setkali fanoušci obou táborů ve dvou barech na pivu přímo v útrobách stadionu a to vše bez jakýchkoliv náznaků záště!!! Policistu jsem na stadionu neviděl ani jednoho! Bary měly na zdi po dvou televizích a v jednom bylo i plátno na promítání. A dnešní zápas byl promítán na něj v přímém přenosu, takže kdo chtěl jít na pivo, mohl, aniž by mu ze zápasu cokoliv uteklo. Jen se nesmělo se sklem ven z baru a kelímkáče neznají. Fandové obou klubů v klidu popili a hosté minimálně dvě hodiny po zápase vůbec nespěchali domů a to už se pomalu blížilo k půlnoci. Jen se mi nepodařilo zjistit, zda soupeř byl z města Londonderry, už za hranicemi s Severním Irskem, tak 250 km od Dublinu, či odjinud. Vzhledem k tomu, že Severnímu Irsku se tam říká "země nikoho" a nejsou tam žádné hranice, celníci a dráty, atd., tak je celkem možné, že hraje Londonderry pod názvem Derry Irskou ligu.
Po zápase za námi do hospody přišel jeden pořadatel, že by s námi rád udělal rozhovor do jejich programu.Můj bratr v mládí lehký fanda Sparty, nyní už spíš jen Liverpoolu a Manchesteru U. a víc než fotbalové akce ho zajímá show okolo hráčů, si povídal s reportérem o tom, co jsem mu předtím pověděl já a na otázky odpovídal dle svého uvážení a protože já anglicky nerozumím, nemohl jsem ho nijak kontrolovat a ovlivnit co říká a zda je to přesný. Výsledný rozhovor vyšel v následujícím programu na pohárový zápas (najdete ve fotogalerii) s Cobh Ramblers, což je ostrov a asi předměstí města Cork.
Na tomto zápase v pátek 11. 1. jsme byli také, protože se sehrál vpředvečer mého odletu do Prahy. Zápas to byl pro domácí mnohem lepší, také to byl soupeř z nižší soutěže (z které bohužel nevím). Zápas skončil výsledkem 3 : 0 poločas (1 : 0) pro Bohemians, domácí měli stálou převahu, hosty k ničemu nepustili, proto se také mnohem víc fandilo ze strany domácích. Hostujících fans přijelo asi jen 30, ale fandili též celý zápas. V poločase nás s bratrem Elmarem vyfotil místní fotograf před jásající tribunou, kterou jsem měl tu čest pozdravit za fandy Pražské Bohemky.
Bohužel těch pár fotek, co jsme s bratrem dělali nekvalitním čínským foťákem se pro tmu a velké vzdálenosti, se vůbec nepovedlo.
V sobotu ráno jsem vyrazil zpět do Prahy, abych mohl hned v neděli vidět zápas Bohemky v Karlíně proti M. Boleslavi.
Zdraví Vás amatérský dopisovatel a fanda Bohemky
Norman normand@seznam.cz
