V noci nebo velmi brzy ráno nasedá do automobilu a vyráží na několikahodinovou cestu, aby nepromeškal zápas svého syna. <b><font color="yellow">Karol Kisel starší</b></font> se na utkání vydává až z východoslovenské metropole Košic. Do Prahy jezdí přibližně devět hodin. Málokdo z fanoušků asi ví, že Kisel je zároveň bývalým hráčem a za řekou Moravou nyní uznávaným trenérem. Seznámili jsme se s ním na zápase v Olomouci a v Drnovicích jsme ho požádali o rozhovor…
Kde jste trénoval a jaké je Vaše současné působiště?
Trénoval jsem Rimavskou Sobotu, se kterou jsem postoupil v roce 1996 do první ligy, potom následoval Bardejov a Lokomotiva Košice. Ta byla následně pohlcena 1. FC Košice. V Lokomotivě vyrostl i syn Karol, trénoval jsem ho tam, stejně jako v Rimavské Sobotě, kam přišel na rozehrání, když si na Mistrovství Evropy zlomil nohu. Po "rozbabrání" Lokomotivy jsem byl tak znechucený, že jsem z týmu odešel. Potom jsem byl ještě v nižších soutěžích, ale poznal jsem, že mi nejvíce vyhovuje trénování mládeže.
Jak se Vám líbí vychovávat mladé fotbalisty?
Jsem velmi spokojený, s dětmi se výborně pracuje, oni jsou snaživí a hodně chtějí. U dospělých už to tak není, protože na ně působí jiné faktory, dělají to kvůli penězům. Mladí to dělají proto, že se chtějí učit. Je o co hrát, pereme se o postup do vyšší soutěže.
Když Váš syn dostal nabídku hrát v české lize, nerozmlouval jste mu to?
S Bohemkou to byla seriózní jednání a bez váhání jsem mu řekl, ať to jde zkusit, nebylo co řešit.
Vidíte nějaký rozdíl mezi českou a slovenskou ligou?
Obrovský rozdíl ve všem. Jak jdou hráči do soubojů, jaké je nasazení, to nám všechno ve slovenské lize chybí. Slováci se stále bojí jít do soubojů, tady nikdo nic nevypustí. Možná se to brzy změní, neboť na Slovensku teď vyrůstá generace mladých hráčů, kteří tu hru dokáží zrychlit. Ale mnoho zkušených hráčů ze Slovenska odchází a oni se nemají možnost od nich učit. Všechna mužstva, snad kromě Petržalky a Žiliny žijí z prodejů hráčů, takže ti starší stále odcházejí do Čech, do Řecka či jinam. Tito hráči chybí, protože mladí se musí učit na hřišti, trenér samotný nestačí.
Jezdíte na každý zápas Bohemky?
Na každý nemohu, ale teď ještě nemám soutěž, tak se snažím žádný zápas nevynechat. Když jedeme do Prahy, zastavíme s manželkou na kávičku, takže to vyjde tak na devět hodin. Kdybychom jeli přímo, zvládneme to tak za sedm.
Jaké šance dáváte Bohemce do jarní sezóny?
Z toho mám trochu obavy, odchody Horáka nebo Mareše nepovažuji za šťastné. Hráči se dali na podzim do kupy, věděli o sobě, hráli úplně jiný fotbal, než když přišel Karol. Teď budou zase potřebovat čas, než se sehrají, jsou to velké zásahy do základní sestavy a souhry. Hodně chybí Horák, který tomu týmu dával jistotu, neprohrával souboje. Nahradit se dá každý, otázkou je, jak dlouho to bude trvat. Dnes (v Drnovicích) chyběl i Libor Janáček, před kterým musím smeknout. To je skvělá osobnost, jak na spoluhráče křičí, usměrňuje je, organizuje hru, nezašívá se.
Znáte se osobně s panem Petrželou?
Neznám, hráli jsme kdysi spolu, on nastupoval za Prostějov, já hrál v Hradci Králové, kde jsem byl na vojně.
Kde jste ještě působil jako aktivní fotbalista?
Téměř celý život jsem hrál za VSŽ Košice, téměř dvaadvacet let. Měl jsem tam i dobré podmínky, hrál jsem při zaměstnání, mám právnické vzdělání. Vyzkoušel jsem mimo brankářského postu všechna místa v sestavě, od útočníka až po stopera.
O podobnou kariéru se pokouší i Váš syn. Jak se dá skloubit studium na vysoké škole a vrcholový fotbal?
On to má mnohem těžší, protože je to daleko. Problém bývá i v profesorech. Z deseti mu jich šest vyjde v ústrety, ale ti ostatní mu dělají problémy a neexistuje pro ně skutečnost, že Karol hraje fotbal, vyžadují pevné termíny zkoušek. Má o školu snahu, ale teď je důležitější je ten fotbal.
Komu dáváte největší šance na titul?
Naši soupeři pro to dělají hodně, Liberec je skutečně pevný v kramflecích, Žižkov se dokonce posílil a Sparta má svou herní kvalitu. Věřím, že se ještě pobijeme o nejvyšší příčky. Ale jak jsem říkal, hrozně mě mrzí, jak se rozprodává kádr, protože ti kluci měli na to tahat tu první příčku. Možná by se to na konci soutěže ukázalo, že ty finančně silnější kluby by to tam nějak dotlačily, ale stále se mohli prát. Teď to zbylo na ty, kteří tu zůstali, aby ze sebe vydali všechno a nepromarnili skvěle rozehranou sezónu. Nesmějí rezignovat, přestože se to oslabování musí projevit i na psychice kabiny. Sice mají přijít noví hráči, ale sezóna byla rozehraná teď, už se to nemusí nikdy opakovat.
