Přečtěte si o našem dnešním soupeři.
FK Bodo/Glimt. To je osudový soupeř, kterého Bohemce přisoudil los jako dalšího z dlouho přerušené řady evropských pohárových reků. Nejsevernější možný soupeř v letošním osudí, Bodo se nachází severněji než Island. Můžeme se utěšovat snad jen myšlenkou, že letos nebyl v pohárech největší rival našich soupeřů Tromso IL, který působí ještě o 500 kilometrů severněji. FK Bodo/Glimt je klub, který není v paměti českých fanoušků zapsán jako norský fotbalový velikán. V posledních sezónách si ovšem o své místo na polárním půlnočním slunci říká velmi hlasitě a prožívá nejúspěšnější období své historie. Ovšem ta není na úspěchy chudá a střídají se v ní ostré amplitudy, kdy klub po krátkém hvězdném období spadl až na úplné dno. V tomto existuje určitá podobnost s Bohemkou. I proto nemohl být tým “žluté hordy” dosud naším soupeřem. Svůj vrchol totiž prožíval v sedmdesátých a devadesátých letech, zatímco v éře klokaní mistrovské party byl na dně, kdy spadl až do třetí ligy.Oddíl byl v tehdejším malém městečku rybářů a pastevců založen v roce 1916 coby FK Glimt - Fotbalový klub Blesk. K dnešnímu názvu se dostal po 2. světové válce, kdy se začaly izolované týmy ze severu Norska dostávat do kontaktu s dalšími soupeři, přičemž ve městě Trondelag působil klub zcela totožného názvu. Žlutočerní jakožto později založený oddíl tedy ustoupili a došlo k přejmenování na FK Bodo-Glimt. A jelikož s rozvojem fotbalového zpravodajství se následně pletla pomlčka v názvu klubu s tím, jak se oddělují v psaném textu soupeři, přistoupil klub v 80. letech na zavedení onoho neobvyklého lomítka.
Téměř 60 let však nemohl být klub z Bodo zapsán do norské fotbalové historie, ani kdyby chtěl a mohl. Norský fotbalový systém vedl odděleně soutěže norské, tedy jižní, od soutěžního systému dálného severu. Ačkoliv se tak FK Glimt stal devětkrát mistrem, byl pouze mistrem druhé kategorie, mistrem severních norských teritorií, mistrem ligy, která byla považována za méněcennou. Důvodem tohoto systému byly jednak obrovské vzdálenosti, které v tehdejší době trvalo překonat několik dnů, jednak dlouhodobý postoj norské fotbalové asociace, že za polárním kruhem vzhledem k drsným podmínkám nemůže fungovat kvalitní fotbalový klub hodný stát se důstojným soupeřem oddílů z aglomerací Osla či Trondheimu. Toto období bylo částečně prolomeno v roce 1963, kdy se mohly týmy ze severu poprvé zapojit do klání norského poháru, a potom roku 1972, kdy bylo seveřanům poprvé povoleno pokusit se přes systém baráží probojovat do nejvyšší norské ligové soutěže. Do té doby byla severonorská liga vedena oficiálně jako jedna ze skupin druhé ligy bez možnosti dalšího postupu jejího vítěze.
[[>0]]A byli to právě fotbalisté a fanoušci z Bodo, kteří velmi rychle ukázali zbytku fotbalového Norska, jak moc se mýlil. V polovině 70. let vlétli mezi tradiční norské velikány skutečně jako blesk. Zdejší legendární fotbalová generace, vedená klubovými ikonami Haraldem Bergem a Arne Hanssenem, v roce 1975, ještě coby účastníci druhé ligy, vyhrála norský pohár a poprvé se seveřané podívali také do Evropy. V tomto roce se začal rodit příběh fotbalové legendy severu, ale také norských fotbalových ultras jako celku. Fanoušci z Bodo totiž navštěvovali i zápasy na jihu Norska ve velkých počtech a začali zavádět zvyky do té doby v Norsku nevídané - klubová trika, vlajky, šály a hlasité chorály. Ten nejznámější, “Eg veit meg eit land, langt der oppe mot nord” - Znám jednu zemi tam daleko na severu, určitě uslyšíme znít z tribun i my. Na finále poháru, v němž Bodo/Glimt porazilo Vard 2:0, bylo přítomno několik tisíc fanoušků, kteří přicestovali do Osla speciálně vypravenými vlaky i přesto, že jedna cesta trvala déle než 24 hodin. Zde vznikla ona Žlutá horda, jméno, které nosí příznivci našeho soupeře dodnes.
A k této sezóně se váže také jedna zdejší úsměvná specialita. Kotel se řídí většinou amplionem, ale v Bodo, tam na to mají dodnes kartáček na zuby. Legenda říká následující. Jelikož fanoušci cestovali na zápasy dlouhé dny, tak s sebou samozřejmě vozili kartáčky na zuby. A když potřeboval tehdejší vedoucí kotle Arnulf Bendixen v pohárovém finále udávat takt, dirigoval sektor právě oním kartáčkem, který nejspíš mimoděk vytáhl z kapsy. A už to zůstalo. Po sezóně se na základě této scénky stal klubovým sponzorem výrobce zubních kartáčků, firma Jordan, a ten nechal vyrobit fanouškům obří repliky žlutých zubních kartáčků. A tak se nelekejte, až za polárním kruhem uvidíte mířit na náš zápas chlapy s metrovým kartáčkem v podpaží, nezbláznili se. Už to tak dělají skoro padesát let.
Po pohárovém triumfu přišla první daleká pohárová cesta do Itálie, destinace, která je Bodo až osudově přisouzena. Neapoli však tehdy v PVP nedokázali vsítit ani branku. Bodo však postoupilo následující rok jako historicky první severonorský tým do ligy a hned v premiérové sezóně obsadilo senzační druhé místo! Následně oslavilo Bodo první triumf i v poháru UEFA, když vyřadilo soupeře z Lucemburku, a ještě před pár lety méněcenný klub se tak mohl utkat s Interem Milán. To však byl vrchol této éry. Zlatá generace se rozpadla, klub po čtyřech sezonách v lize zase sestoupil a v 80. a na začátku 90. let strávil pět sezón až ve 3. divizi.
S tím se však nehodlalo smířit několik zdejších podnikatelů a známých osobností. V roce 1989 se dala dohromady tak zvaná Skupina 22, kdy se dalo dvacet dva subjektů dohromady a každý přispěl částkou 100 000 norských korun do klubové kasy s cílem, aby se Žlutá horda opět mohla vítězně valit Norskem. Živou vodou politý klub prosvištěl během dvou sezón ze 3. ligy až do nejvyšší soutěže. S postupem se podařilo se angažovat legendu norského fotbalu Tronda Sollieda, který v Bodo ukončil svou bohatou hráčskou, a započal ještě bohatší trenérskou kariéru. A opakoval se již známý příběh - Bodo jako nováček končí v roce 1993 na stříbrné pozici a v sezóně následující přidává druhý triumf v pohárové soutěži. Mezi další italské slavné soupeře se zařazuje v této éře janovská Sampdoria. kterou Bodo v drsných severských podmínkách dokonce poráží 3:2, i když v odvetě 0:2 prohrává. Generace hráčů poskládaná Solliedem vybojovala účast v pohárové Evropě třikrát, přičemž získala skalpy Olimpie Riga, Beitaru Jeruzalém a FC Vaduz. Po stříbrné pozici v roce 2003 klub o dva roky později sestupuje a v novém tisíciletí jsou Bleskové typickým jojo klubem, který neustále střídá první a druhou norskou ligu.
Zlom nastává v roce 2017. Bodo postupuje a po aklimatizační sezoně 2018 končí v roce následujícím na stříbrné příčce a v roce 2020 se zapisuje do historie světového fotbalu jako nejseverněji položený klub, který kdy získal mistrovský titul své země! V sezóně následující se dokonce podařilo našemu soupeři titul obhájit a v roce 2022 končí popáté v historii klubu na stříbrné pozici. Na evropské scéně svedl Glimt v covidové sezóně, kdy se nehrály odvety, strhující souboj na půdě AC Milán, kterému v zápase bez odvety podlehl po boji 3:2. V následující sezóně dosáhl tým kouče Kjetila Knutsena historických úspěchů, kdy v Konferenční lize ve skupinové fázi i v Play off doma porazil AS Řim, a to dokonce nezapomenutelným debaklem 6:1. Z pohárového pavouka dokázali seveřané vyřadit Celtic i AZ Alkmaar. V sezóně loňské se dokázalo Bodo probojovat do skupiny Evropské ligy, kde však dokázalo porazit pouze FC Curych a v následném pavouku Konferenční ligy vypadli s Lechem Poznaň. My všichni si nyní budeme přát, aby Bohemka potvrdila historickou tradici, kdy rychlý vzestup klubu na vrchol posléze velmi náhle skončil. Vzhledem k pozici Bodo v domácí soutěži, kde zatím neochvějně směřuje k zisku třetího titulu, to však bude velmi těžké. V Bodo se podařilo během těchto sezón trenéru Knutsenovi “udělat” hráče jako Jens Petter Hauge, Philip Zinckernagel, Kasper Junker, a další. I po mnoha odchodech hráčů ze zlatého týmu na zvučnější štace světové fotbalové scény však úspěchy nekončí. Trenér Knutsen nadále staví na klubovou koncepci na mladých norských hráčích doplněných dvěma, maximálně třemi exotickými posilami. Klubovou legendou se pomalu, ale jistě stává Ulrik Saltnes, odchovanec klubu a kapitán týmu, který kroutí svou jedenáctou sezónu, nicméně v současnosti se nachází ve stavu dlouhodobě zraněných.
Klub sídlí od roku 1966 na domácím stadionu Aspmyra s kapacitou 8.270 diváků. Stadion je vlastněn a provozován radnicí města Bodo, které stadion odkoupilo v roce 2011 poté, co v letech 2001 a 2008 kluboví sponzoří výrazně investovali do rekonstrukce a dostavby stadionu, aby mohl splňovat náročné parametry kategorie 4 UEFA. Od roku 2006 se zde hraje na umělém trávníku.
Autor textu: Svatoslav Baťa
