Zde máte moje vzpomínky na výjezd na turnaj v Hamburku. Snad jsem zaznamenal vše podstatné, aby jste si mohli k výsledkům turnaje přečíst nějaké zajímavosti.<br/> Devět fanoušků Bohemky vyrazilo do Hamburku už ve čtvrtek 9.1. v půl desáté večer dvěma auty. Protože mi moje auto vypovědělo službu, musel jsem si vypůjčit jiné, které však mělo menší kufr, takže ke dvěma bubnům se musela naše zavazadla doslova vecpat, něco i do bubnů...
Menší zdržení při odjezdu bylo způsobeno jak nutným doplněním nafty do nádrže mého vozu, tak vracením se druhého vozu pro zapomenutý pásek ke kalhotám jednoho z nás. Proto se oba naše vozy sjeli až někde před Teplicemi, odkud jsme už pokračovali společně až na hranice. Při projíždění Dubí se mužské osazenstvo „kochalo“ pohledem na lehce oděná lehká děvčata v osvětlených výlohách nočních podniků. Před hranicemi bylo doplněno jak palivo do obou vozů, tak i dostatek kofeinu v kávě pro řidiče, aby vydrželi cca 700 km dlouhou jízdu. Na hranicích jsme byli podrobeni pouze kontrole pasů, nic závadného nebylo zjištěno, tak jsme mohli v klidu pokračovat. Zvolili jsme nejkratší trasu přes Drážďany a okolo Berlína. Jsme zřejmě zhýčkaní množstvím různých občerstvení, motorestů a benzínových pump okolo naší dálniční sítě, protože průměrná vzdálenost 60-70 km mezi benzínkami včetně motorestů na trase do Hamburku se nám zdála dost dlouhá. Po ujetí cca 375 km na mne přišla spací krize, a tak před dojetím na další benzínku byl probuzen Jirka Landa připravený na střídání. Dalších cca 150 km cesty jsem prospal. Dálnice byly až na několik úseků v okolí Drážďan a Berlína opravené, na těch původních z dob NDR jsme museli jet pomaleji, abychom neztratili nějakou část auta.
Asi 50 km před Hamburkem jsme zastavili u motorestu, kde jsme si zakoupili nějaké občerstvení a kávu. Já jsem si omylem poručil presso, takže jsem se napil jen jednou, pak jsme jen záviděl ostatním velké hrnky kávy. Naštěstí presso bylo silné, takže mne udrželo v bdělém stavu až do Hamburku. V tu dobu – cca v půl sedmé ráno – už byl na dálnici silný provoz, lidé jeli do práce. Když jsme dorazili do Hamburku, zastavili jsme u nejbližší benzínky, abychom se zeptali na cestu ke sportovní hale, kde se měl konat halový turnaj. Při odbočování k benzínce jsem málem svezl na kapotě cyklistu, který jel po chodníku, ale díky varování mého spolujezdce jsem stačil včas zabrzdit. Kiroova manželka se zeptala na cestu k hale, jeden chlapík nám ji ukázal na naší mapě. Díky perfektnímu navigování Kiroa jak po celé trase k Hamburku, tak i ve městě, jsme zjistili, že jsme celkem nedaleko od haly. Asi po 5-10 minutách jízdy městem jsme zaparkovali na parkovišti před halou.
Protože bylo teprve osm hodin ráno, hala byla ještě zavřená. Tak jsme se vydali vyhledat hotel, kde nám Che zajistil ubytování. Po průjezdu Hamburkem jsme asi 2x křížem krážem projeli městečko Quickborn, než nám řidička taxi poradila, jak se k hotelu dostat. Kiroo si celkem zbytečně nadával, že jsme nejeli Hamburkem po dálnici, protože hotel byl hned u sjezdu z dálnice. Aspoň jsme poznali kousek okolí Hamburku. Jediná komplikace byla, že druhému autu docházel benzín, k hotelu Dušan dojel asi jen na benzínové výpary. Po překonání menších problémů s rezervací (místo tří pokojů, jsme si museli vzít 5 pokojů) jsme se ubytovali a odpočívali jsme. Odpočinek nám byl zkrácen tím, že jsme museli vyrazit do haly, kde jsme měli dostat lístky. Na blízké benzínce jsme ještě natankovali plné nádrže.
Dojeli jsme k hale, vyhledali Vojtu Křížka z Bohemky, který nás zavedl k panu Petersonovi, což byl nejdůležitější člověk turnaje. Od něj jsme si zakoupili lístky (18 eur za lístek) na první den turnaje, na druhý den (25 eur za lístek) nám je věnoval zdarma. Dostali jsme i programy k turnaji a pro každé auto parkovací karty na hlídané parkoviště. Hned jsme je využili, přeparkovali jsme auta a vyrazili na prohlídku města. Protože byla nepříjemná zima, hledali jsme nějakou hospůdku, kde bychom mohli zakotvit. Bohužel všechny podniky otvíraly až po 16:00. Pak Kiroo zavětřil a našel malou hospůdku, kde už měli otevřeno.
Zde jsme strávili několik příjemných hodin, strávených u piva, točeného do sklenic o objemu 0,4 l. Během této doby nás bavil jeden z nás (Aleš) svými tanečními kreacemi na hudbu z místního jukeboxu a různými hláškami. Protože jsem neměl u sebe digitální foťák, nemohu se s vámi podělit o atmosféru z této hospůdky. Fotky by stejně tolik neřekly, bývalo by potřeba video. Hostinský nám přinesl rundu panáků na účet hospody, byl to nějaký jejich likér s příchutí lékořice. Jak nám hostinský řekl, takovou zábavu, jakou jsme tam rozpoutali, tam mívají tak jednou do roka na Silvestra. Místním štamgastům jsme předvedli některé naše pokřiky a popěvky, až valili oči. Ač se nám moc nechtělo, museli jsme se vydat zpět na cestu do haly na turnaj.
Vyndal jsem si z auta buben, potřeby na dokončení paličky a šlo se do haly. Před vstupem do haly jsme byli pečlivě prohledáni místními pořadateli, kupodivu mi ponechali plechovou schránku s několika tousty pro mojí maličkost (nechtělo se mi kupovat jejich wursty za eura). Zjistili jsme, kde máme svá místa, já smolař jsem měl sedět o několik řad jinde, než ostatní. Naštěstí zapůsobil můj osobní šarm na pořadatelku u našeho sektoru, takže mne pustila sednout si k ostatním na schody.
Seděli jsme v sektoru za jednou z branek, kde byli skoro neutrální fanoušci. Na jedné z hlavních podélných tribun byli v rohu soustředěni fandové místního HSV, v opačném rohu se nacházela skupinka fandů Lübecku, vedle nich fandové Odense BK, dále parta Chorvatů. Na protější hlavní tribuně byli většinou fandové místního St.Pauli, kteří se stále provokovali s fandy HSV. V průběhu prvního dne turnaje došlo k menší potyčce v uličce za opačnou brankou, která byla za několik minut zlikvidována místní policií. Musím konstatovat, že na rozdíl od ligových zápasů naší ligy, kde policie svojí přítomnosti v sektorech většinou spíše provokuje, zde bylo vidět jen několik hlídkujících policistů či policistek, ozbrojených pouze dlouhým pendrekem, žádní těžkooděnci jako u nás.
Při slavnostním nástupu zúčastněných mužstev došlo k trapasu ze strany pořadatelů turnaje. Ač věděli dlouho dopředu, že Bohemka bude na tomto turnaji startovat, nebyli za tuto dobu schopni sehnat českou státní vlajku, proto naše mužstvo nastoupilo pod vlajkou EU. Někteří z nás toto pochopitelně psychicky neunesli a při německé státní hymně několikrát zaskandovali „Chceme českou vlajku!“. Naše státní vlajka ale jinak visela pod stropem haly. Při naší hymně jsme roztáhli šály a v 9 lidech jsme zazpívali text hymny, který se zaplněnou halou skvěle rozléhal. Atmosféra v hale byla hlavně při utkáních místních celků skvělá, desítky jejich fanoušků svoje týmy dobře povzbuzovaly.
Při prvním utkání Bohemky jsme ještě byli schopní fandit, při druhém na každého z nás dolehla únava z cesty, a tak jsme byli schopni pouze projevit radost ze vstřelení gólů. V prvním utkání s VfB Lübeck měli naši hráči neuvěřitelnou smůlu, nastřelili dvakrát tyč a jednou břevno, nakonec necelou minutu před koncem dostali gól na 1:1. V druhém utkání s AB Kodaň jsme stačili jen dvakrát vyrovnat, což znamenalo, že v posledním utkání v sobotu jsme museli pro jistý postup ze skupiny zvítězit nad místním St.Pauli. V průběhu posledního pátečního utkání jsme se sbalili a odjeli do hotelu nabrat síly na druhý den.
V sobotu ráno jsme se mezi 8 – 9:00 postupně probudili a odebrali do přízemí na snídani. Snídaně jsem – nejen já - bohatě využil, málem jsem se pak nevyhrabal po schodech do 1.patra zpět do pokoje. Po snídani jsme se sbalili a vyrazili auty na exkurzi stadiónů HSV a St.Pauli. AOL Arénu (stadión HSV) jsme si mohli prohlédnout pouze zdálky, tento moderní stánek byl obehnán pevným želeným plotem, všechny vchody byly pevně uzamčeny, tak jsme se u něj pouze vyfotografovali a jeli dál. Stadión St.Pauli nám tak trochu připomínal Ďolíček, také byl tak volně přístupný, takže jsme si ho mohli docela dobře projít, na stadiónu udělat několik fotek, u pokladen jsme si vzali katalog potřeb pro fanoušky a reklamních věcí. Ze St.Pauli jsem prokličkovali Hamburkem zpět k hale, kde jsme zanechali auta na parkovišti. Já jsem se vydal ještě do města, chtěl jsem něco přivést dětem, jenže už měli všude zavřeno, tak jsem se po půldruhahodinové procházce vrátil zpět k hale. Po cestě jsem potkal 2 překupníky s lístky na turnaj, snažili se udat nakoupené lístky.
Tentokrát jsme měli lístky na tribunu, kde byli většinou fandové HSV, tak jsem ani pro jistotu nevzal s sebou buben. Na opačné straně naší tribuny bylo asi 50 fanoušků chorvatského národního mužstva, kteří měli podporu fanoušků místního St.Pauli, takže při jejich zápasech byla skvělá atmosféra. My jsme seděli v první řadě za střídačkou, takže jsme toho moc přes stojící hráče připravené střídat, moc neviděli. Na zábrany před sebe jsme vyvěsili vlajku U.R.E. Já jsem si dohodl, že mohu při zápasech Bohemky být s nimi na střídačce, abych mohl udělat nějaké fotky. To jsem neměl dělat, protože jsem byl na pokraji infarktu, na tribuně bych nebyl tolik nervózní, tak mne atmosféra mezi hráči pohltila. Docela snadno jsme vyklepli celek St.Pauli 3:0, toto vítězství nám zajistilo postup z 1.místa ve skupině a přisoudilo nám v semifinále za soupeře mužstvo HSV.
V semifinále sehráli naši kluci dramatický zápas, zodpovědně bránili, snažili se sami vstřelit gól, Ondrovi Szabóovi se to povedlo, HSV ale brzo vyrovnal. Naši hráči byli celku HSV velmi rovnocenným soupeřem. Nějaký pamětník tohoto halového turnaje nám řekl, že tak dramatické utkání včetně penaltového rozstřelu dlouho nezažil. Bohužel Karolko Kisel neproměnil poslední penaltu ve druhé sérii, tak jsme hráli o celkové 3. místo. O to se nakonec nehrálo, pouze se kopaly penalty, ve kterých neuspěli Kulig a Melecký, takže jsme prohráli 4:2. Finále mezi HSV a Chorvaty bylo dost vypjaté, horkokrevní jižané bojovali nejen proti HSV, ale i proti rozhodčímu. Domácí rozhodčí bohužel ve většině zápasů připískávali německým mužstvům, neviděli malé domů, nepískali fauly, naopak některé fauly cizích mužstev posuzovali přísněji a vylučovali za ně. Ale naštěstí to nemělo na kvalitu turnaje velký vliv.
Při vyhlašování nejlepších mužstev opět došlo k trapasům ze strany pořadatelů turnaje - když vyhlásili nejlepšího brankáře turnaje, samozřejmě našeho Kamila Čontofalského, tak se muselo chvíli čekat, než seběhne z balkónu, kde s celou Bohemkou sledoval finálový zápas. Když už byl málem na odchodu z plochy, tak vyhlásili 4.místo turnaje, tak se Francúz musel vrátit a převzít cenu pro Bohemku. Myslím si, že pořadatelé mohli vedení Bohemky říct, že se bude vyhlašovat i čtvrté místo, většinou se vyhlašují první tři místa. Takhle to vypadalo, že se naši neobtěžovali přijít na vyhlášení.
Cesta zpátky proběhla opět bez problémů, je zbytečné o ní něco psát. Nejeli jsme domů nijak zklamaní vystoupením našeho mužstva, byli jsme spokojení, že jsme do Hamburku vyjeli. Hned jsme se domlouvali, jak pojedeme za Bohemkou na její letní přípravu, tedy pokud by jela opět do Francie.
