FC Wimbledon představuje poměrně známé jméno v anglickém klubovém fotbale a to i přesto, že klub nikdy nehrál významnou roli v evropských pohárech. Jeho historie je neuvěřitelným příběhem o úžasném vzestupu, nadějích, zradě a obrovské iniciativě fanoušků. Čím více jsem se nořil do příběhu tohoto klubu z jihozápadního Londýna, tím více jsem zjišťoval, že podobný příběh se v podstatě může udát kdekoliv, Bohemku nevyjímaje. Pojďme se tedy podívat, čím vším si museli zejména příznivci Dons, jak se klubu přezdívá, projít.
Klub, jehož hostorie sahá do roku 1889, hrál od roku 1912 na svém stadiónku zvaném Plough Lane, na břehu říčky Wandle (podobnost s Botičem???), jen kousek od proslaveného tenisového klubu. Klub získal profesionální status v roce 1963, kdy stále hrál nižší místní soutěže. Až v roce 1977 výrazně promluvil do anglického fotbalu, když postoupil do 4. kola FA Cupu po vyřazení prvoligového Burnley a remíze s Leedsem na jeho stadionu na Elland Road. Díky tomuto skvělému výsledku byl v následující sezóně zvolen do 4. divize (v Anglii se do nižších soutěží postupuje volbou). Hned v následující sezóně Wimbledon postoupil o divizi výš, ale za rok byl opět zpátky.
V té době se též navršily finanční problémy klubu a jeho tehdejší majitel Ron Noades začal rozhovory s Crystal Palace o sloučení obou klubů. Fandové obou klubů však se sloučením nesouhlasili a tak do klubu vstoupil libanonský podnikatel Sam Hammam, který vyrovnal všechny dluhy a zároveň přivedl do klubu Dave Bassetta, trenéra zakládajícího si především na tak známé anglické taktice dlouhých nakopávaných balónů. S Bassettem však přišly dobré časy a klub během tří let postoupil ze 4. divize až na vrchol. V roce 1986 tedy mohli v nenápadném Wimbledonu slavit první divizi. Proti všem prognózám se klub v první divizi udržel, navíc v roce 1988 zaznamenal svůj největší úspěch, když 14. května 1988 porazil ve finále FC Cupu ve Wembley Liverpool.
Fotbal v Anglii měl v 80tých letech však i své stinné stránky. Tragédie z Bradfordu v roce 1985 a Hillsborough v roce 1989 vedly k nutným změnám na stadiónech, ke zvýšení bezpečnosti diváků. Stařičký dřevěný stadion na Plough Lane nemohl vyhovět přísným kritériím na bezpečnost v právě zformované Premier League a tak v květnu 1991 odehrál Wimbledon svůj poslední zápas na svém stadionu. Od sezóny 1991/92 se přestěhoval do Selhurst Parku, domova Crystal Palace. Selhurst Park je od Wimbledonu poměrně daleko, navíc v jižním Londýně není zavedené metro a tak během následujících sezón klub těžce získával zpět své fandy. Na původní pozemek na Plough Lane měl klub zajištěné předkupní právo za neuvěřitelně nízkou cenu (pouhých 8 tisíc liber), nicméně po přestěhování do Selhurts Parku se ukázalo, že libanonský majitel Hammam pozemek již dříve odkoupil pro sebe a následně prodal za tržní cenu supermarketu Safeway. Sen o výstavbě stadionu na původním pozemku se tedy rozplynul.
V roce 1997 Hammam oznámil záměr klub přestěhovat do irského Dublinu (přesto by klub dál hrál anglickou Premier League). Anglická FA proti tomuto záměru nic nenamítala, ohradila se však irská FA a UEFA tento záměr zamítla. Poté do klubu vstoupili dva norští podnikatelé, Kjell Inge Rokke a Bjorn Rune Gjelsten, kteří získali 80% akcií klubu. Sezónu 1998/99 Wimbledon začínal s velkým optimismem, fandové se těšili na boje o pohárové příčky, navíc Wimbledon získal za rekordních 7 miliónů liber Johna Hartsona z West Hamu. Po 27 zápasech, na 6. příčce přišla první rána - trenéra Joe Kinneara postihla v zápase s Sheffield Wednesday srdeční mrtvice a mužstvo převzali asistenti Mick Harford a Dave Kemp. Pod jejich vedením Wimbledon vybojoval jen dvě remízy a 7x prohrál a boje o poháry byly ztracené.
Do následující sezóny přivedli norští majitelé bývalého kouče norského národního týmu Egila Olsena. Optimismus fandů vzal za své takřka okamžitě po začátku sezóny, remízy střídaly porážky a navíc začaly prosakovat zprávy o revoltě hráčů, kteří nechtěli praktikovat Olsenův herní styl a zůstat u své oblíbené taktiky kick and run. Začátkem roku 2000 navíc narostly spory mezi Hammamem a norskými vlastníky natolik, že Hammam (který klub vedl 22 let a veřejně o něm mluvil jako o "svém děťátku") prodal i svůj zbývající podíl a do klubu vstoupili Matthias Hauger a pozdější klíčová postava Charles Koppel. Tři kola před koncem ročníku 2000/01 byl odvolán Olsen a jeho místo zaujal dosavadní asistent Terry Burton. V posledním domácím zápase Wimbledon vyválčil remízu 2:2 a Aston Villou a pokud by vyhrál v posledním zápase v Southamptonu, zachránil by se. Dons však prohráli 2:0 a sestoupili z Premier League.
Vedle sportovního dění se vedení Dons po celou dobu snažilo najít vhodný pozemek pro výstavbu nového domácího stadionu. Přes veškerou podporu místních úřadů se tento úkol stále nedařilo vyřešit. V roce 1995 vznikla fanouškovská iniciativa WISA (Wimbledon Independent Supporters Association, www.wisa.org.uk), která měla suplovat prakticky nečinný oficiální fanklub. Právě zástupci WISA byli během sezóny 2001/02 pozváni ke schůzce s Charlesem Koppelem, kde se Koppel poprvé zmínil o teoretické možnosti přestěhovat klub do Milton Keynes. Děsivá zpráva se okamžitě roznesla mezi fandy a ti zorganizovali mnoho pokojných protestních akcí, od průvodů z Plough Lane do Selhurst Parku před zápasy až po tzv. sit-in akci, kdy přes tisíc příznivců zůstalo sedět na svých místech na stadionu po skončení zápasu více než hodinu.
I přes tyto protesty fandů podal Charles Koppel formální žádost na fotbalovou asociaci o povolení k přestěhování klubu do Milton Keynes. Zde je dobré udělat menší odbočku v příběhu Dons a říci si pár věcí o anglickém fotbale. Všechny tamní kluby si vždy na prvním místě zakládají na místech, odkud vzešly, kde mají své dlouhodobé kořeny a příznivce. Stejně tak místní komunity jsou na své kluby patřičně hrdé, místní úřady kluby všemožně podporují. Stěhování fotbalového klubu je pro Angličany pojem zcela neznámý. I díky těmto důvodům FA logicky žádost o přestěhování zamítla.
Přestože první kolo bitvy fandové vyhráli (FA zamítla žádost o přestěhování), všichni věděli, že válka s vedením není zdaleka u konce. Fandové začali vydávat svůj vlastní časopis, který prodávali při domácích zápasech (46 stránkový barevný magazín) a v prodejnosti předstihli oficiální zápasový program v poměru 3 ku 1. Ač v předešlé sezóně mohli fandové rozhodovat o dresech, ve kterých bude Wimbledon nastupovat a každý jistě chtěl mít doma repliku dresu, o kterém sám rozhodoval, nyní fandové zcela bojkotovali klubové suvenýry, což vedlo až k vypovězení smlouvy mezi klubem a Pumou, která dresy dodávala.
Další kolo bitvy na sebe nechalo čekat až do léta 2002. V době, kdy se již nehrála ligová soutěž a akceschopnost fandů byla menší, Koppel využívá málo známého pravidla a žádá FA o svolání komise, která by se zabývala jeho žádostí o přestěhování klubu. V červenci 2002 tak 3 nezávislí odborníci po 2 týdny studují dodané materiály, aby posléze vynesli konečný ortel nad klubem - v poměru dva hlasy k jednomu povolují majitelům FC Wimbledon zahájit kroky vedoucí k přestěhování klubu. Proti verdiktu není odvolání.
Fandové jsou zděšení, následuje několik ostře laděných prohlášení ze strany organizace WISA a místních úřadů ve Wimbledonu. Zároveň však vzniká něco, co nemá obdoby - WISA přijímá usnesení o založení vlastního klubu, nazvaného Wimbledon AFC. Během jednoho týdne mezi sebou příznivci vybírají 70 tisíc liber, klub je okamžitě zaregistrován a po neúspěchu s přijetím do Ryman League je klub přijat do Combined Counties League. Okamžitě je svolán přípravný kemp, kde se ze 300 zájemců formuje základní jedenáctka. Sezónu 2002/03 dokončuje Wimbledon AFC na třetím místě. V lize, kde se na zápasy chodí dívat okolo 100 příznivců, má Wimbledon AFC průměrnou návštěvnost 3000 diváků, na závěrečný zápas sezóny se přišlo podívat 4 a půl tisíce lidí.
Původní FC Wimbledon, hrající 1. divizi, naopak zaznamenává rekordně nízké návštěvy, na ligové zápasy chodí okolo tisícovky diváků. K přestěhování klubu stále nedošlo, po počátečních informacích o stadionu pro 45 tisíc diváků v Milton Keynes se nyní hovoří o stadionu pro 9 tisíc.
Příběh AFC Wimbledon ukazuje o čem fotbal ve skutečnosti je - o komunitě lidí, o klubové věrnosti, o ochotě něco pro svůj klub udělat.
WISA (Wimbledon Independent Supporter Association) - http://www.wisa.org.uk
AFC Wimbledon - http://www.afcwimbledon.com
The Dons Trust - http://www.thedonstrust.org
Autor článku by rád poděkoval Charlie Bellovi za poskytnutí informací. Charlie Bell je spoluautor knihy popisující historii FC Wimbledon a AFC Wimbledon, která vychází v červnu 2003.
