Komise rozhodčích a delegátů ČMFS na své akci s názvem "Poslední hvizd" odměnila vybrané české arbitry, o kterých se domnívá, že patří mezi nejlepší sudí v první lize. V první části hodnotili rozhodčí novináři a kluby, v té druhé o pořadí rozhodovala samotná komise delegátů a rozhodčích. Pomiňme fakt, že obě ankety vyhrál Lubomír Puček, kterému zkušenost a schopnosti (v kladném i záporném smyslu slova) rozhodně nechybí a upřímně mu pogratulujme. Zaráží mě ovšem slova předsedy komise rozhodčích Milana Brabce, který na konci dýchánku pronesl: "Nevzpomínám si, že bychom v právě skončené sezoně museli řešit nějaký vážnější problém. Přál bych si proto, abych totéž mohl říct, až se zase za rok na Posledním hvizdu sejdeme"...
Kladu si otázku, nemuseli nebo nechtěli odpovědní činitelé řešit vážnější problémy? Co například druhý v pořadí podle hlasování novinářů a klubů Michal Beneš? Ten přeci z čistě sportovního hlediska zařídil sestup Bohemky. Právě body, o které klokany v zápase s Blšany díky neuznané brance Polodny připravil, poslaly Bohemku do nižší soutěže a zachránily blšanský tým. Chybu by sudímu jistě každý odpustil, možná i přesto, že ovlivnila nejen výsledek utkání, ale dokonce i konečné pořadí na sestupových místech, ale skutečnost, že se Beneš po zápase kroutil a postupně připisoval údajné hraní rukou hráčům, kteří se mu právě hodili, by měla být alespoň podnětem k řešení vážnějších problémů, které Brabcovi chyběly. Nevyčítám Benešovi, že udělal chybu, mé výčitky směřují k tomu, že lhal, což zaznamenal celý národ, jen Komise rozhodčích toto přešla s tváří mrtvých brouků. Nad Benešovou podivuhodnou historkou se z představitelů ČMFS pozastavil snad jen samotný předseda, ale ihned pro jistotu upozornil, že jde jen o jeho soukromý názor.
Po skončení prvoligové sezóny si neodpustím návštěvu zápasů nižších soutěží a vybírám si takové, kde ještě o něco jde. Slýchám před utkáním o tom, jak je vše dopředu jasné, jak je rozhodčí motivovaný, jak starší hráči vědí, kdy mají udělat chybu a podobně. A potom vidím zápas, ve kterém se diváci i hráči, kteří jsou na správné straně, smějí, jak snadno se dá vyhrát zápas a ti na straně druhé mohou tváří v tvář té bezmocnosti puknout vzteky. Od hráčů i rozhodčích se dozvídám, jak vysoké sumy jsou potřeba v různých soutěžích pro rozhodčí nebo na kolik si přijdou právě ti "zkušení hráči".
Vím, že k těmto případům se těžko shánějí důkazy, ale je jasné, že hlavní problém je někde jinde. Těm, kteří by se měli snažit očistit český fotbal, se nechce, ať už z jakýchkoliv důvodů. Asi by, pane Brabče, nebylo na škodu, aby pro vybrané borce akce "Poslední hvizd" neznamenala jen poplácání po ramenou, ale naopak naplnila to, co hlásá její název a to nejen v první lize.
Jiří Malý
Článek vyjadřuje názor autora a nemusí korespondovat s oficiálními názory klubu.
