Když se vysloví jméno fotbalového klubu <b>Mogren Budva</b>, asi to našinci příliš neřekne. Možná tak fanouškům Sparty, neboť právě v tomto černohorském městě se narodil a v klubu působil Igor Gluščevič. V místní sázkové kanceláři visí jeho dres z utrechtského angažmá . Jeho bratr Vladimir, jenž nastupuje v současnosti za letenský B tým, zde odehrál ještě poslední zápas minulé sezóny. Loňský rok byl pro klub založený v roce 1920 z těch slavnějších, hráli nejvyšší soutěž federace Srbska a Černé Hory, jenže třetí místo od konce tabulky znamenalo sestup a místo slavných týmů jako Crvena Zvezda nebo Partizan Bělehrad teď budou jezdit spíše regionální týmy, neboť druhá liga je rozdělena na čtyři skupiny podle světových stran. Jak tedy vypadá zápas druhé srbskočernohorské ligy a zázemí klubu, který loni sestoupil z elitní společnosti?
Na první pohled se zdá, že areál tréninkového a hlavního hřiště patří mužstvu z ještě nižší soutěže. Stadion se k tomuto hřišti s dvěma montovanými tribunami pro celkem tisícovku diváků říká jen těžko. I samotný trávník připomíná spíše plácek pro malé kluky, travnaté části se střídají s nemalými ostrovy udupané hlíny bez náznaku jakéhokoliv porostu. Nechce se věřit, že takto zdevastované hřiště čeká teprve první letošní utkání.
O místní fotbal se v Budvě zajímá málokdo. Krásné historické městečko na poloostrově i přilehlou turistickou oblast okupují návštěvníci z celého vnitrozemí a ty lákají spíše dlouhé pláže. Domácí mají mnoho starostí s tím, aby se stíhali o turisty starat a proto vám den zápasu prozradí málokdo. Po mnoha marných pokusech, které končily krčením ramen jsem uspěl až u jednoho z trénujících fotbalistů. Zápas druhého kola soutěže se bude hrát v pátek od půl šesté a soupeř FK Čelik přijede z města Nikšič. Mimochodem právě v Nikšiči se vyrábí nejznámější černohorské pivo, chutí podobné našim Krušovicím.
Po páté hodině se začínají trousit první diváci, za vstup se naplatí. Přijíždí i skupinka pěti fanoušků Čeliku. Ti jsou povzbuzeni vítězstvím 4:1 z prvního domácího utkání a tak o sobě dávají hlasitě vědět i na stadionu favorita. Při úvodním hvizdu sedí na tribunách asi 250 diváků, teplota klesla na přijatelných třicet stupňů, v předchozích dnech totiž na tuto hranici padala rtuť jen po půlnoci. Přes den jsou obvyklé teploty vysoko nad 35 stupňů ve stínu a možná také proto s týmem trénuje šestice hráčů černé pleti. Ti ale v základní sestavě chybí, většina z nich obléká dresy světoznámých klubů a sedá si na tribunu.
Zápas začíná zostra, jak je pro místní mentalitu tradiční. Už v páté minutě vyskakuje domácí trenér z lavičky a žene se na hřiště. Na poslední chvíli ho ze všech sil zastavuje asistent sudího. Trvá mu ale poměrně dlouho, než usadí vzteklého kouče zpátky na lavičku. Přesto celý incident končí vzájemným objetím a polibky na tvář a trenér si sedá do betonové kukaně, která je od hřiště oddělena čerstvě vykopaným příkopem, jehož funkci chápou asi pouze místní.
Další průběh utkání kvalitativně připomíná naši divizi, domácí se brzy ujímají vedení, ale záhy je jim vyloučen po druhé žluté kartě jeden z obránců (právě ten, který mi prozradil den a čas výkopu). Ve chvílích, kdy se na trávníku neděje nic zajímavého, sledují diváci počínající požár zalesněné hory přímo nad městem. Ten během další noci pohltí více než polovinu kopce. Přituhuje i na hřišti, rozhodčí se má co ohánět, aby krotil rozvášněné hráče, pro které je skluz zezadu přes soupeřovy nohy vcelku běžným způsobem zastavení útočné akce. Následuje vyrovnávací gól a s ním další polibky a pokřiky skupinky hostujících fanoušků: „Bravo, bravo!“
Na hřišti se za velkého aplausu objevuje i jeden z černochů, zařazuje se do oslabené obranné řady a každý jeho zákrok je oceněn nadšenými pokřiky jeho méně úspěšných kamarádů. Fotbalistu s přezdívkou Djemba-Djemba to natolik povzbudí, že létá po hřišti na všechny strany, někdy hodně netakticky, ale mezi mírně unavenými hráči to vypadá efektně.
Terén hatí další obrovské šance a hráči se dostávají do komických situací. Po špatných odskocích překopávají z pěti metrů branku takovým způsobem, že míč jednou končí na rušné ulici, podruhé dopadá až na pláž. Z té se trousí další diváci a konečný hvizd už slyší pětistovka přítomných. Mogren podruhé za sebou jen remizuje, ale místním fanouškům to příliš nevadí. Důležitější je, že „Plavi“ dva dny předtím porazili v kvalifikaci na Mistrovství Evropy Wales a že do finiše pádící turistická sezóna letos přinesla do kapes domorodců výrazné povzbuzení. Už stačí jen podlézt plot zřejmě omylem zamčené branky, po vykopané rouře opustit stadionek a vyrazit do večerního města.
