<em>"Kluci, gratuluju vám k historickému úspěchu! (makejte dál). Děkuji všem, kteří mi v průběhu dvou let u ročníku 1997 jakkoli pomohli (je vás velká spousta). Loučím se se čtenáři Kenguru.cz a přeji všem lidem kolem Bohemky hodně štěstí v jejich práci..."</em> Těmito slovy se rozloučil jeden z nejvýraznějších lidí mládežnické líhně vršovického klubu, pan Ing. Jaroslav Kvapil. Trenér ročníku 1997, který dokázal v předchozí sezóně téměř nemožné - vykopat se svým mančaftem Pražský přebor mladších žáků. Po dvou letech strávených u tohoto ročníku se z osobních důvodů rozhodl ukončit své působení v klubu Bohemians. Kouč, který jako první přivedl do svého tréninkového procesu prvky atletiky, díky panu Mgr. Hoffmannovi. Nedalo nám to, abychom se s "Trenérem roku" nerozloučili v následujícím rozhovoru.
Moje první otázka bude směřovat k tvému ukončení trenérské funkce. Po dvou letech strávených na Bohemce odcházíš. Co tě k tomu vedlo?
„Ono to není tak docela přesné. Na Bohemce jsem strávil 5 let. První dva roky jako asistent u ročníku 1998. Pak jsem přijal nabídku na pozici vedoucího trenéra sportovních tříd (šéftrenér žákovské kategorie) a záhy jsem se zapojil do asistování u ročníku 1991 v české lize starších žáků. V létě 2006 mi byl přidělen ročník 1997. Je více faktorů, které rozhodly o tom, že skončím. Zásadním bylo pozvolné ztrácení rovnováhy. V terminologii sportovního tréninku „mezi zatížením a odpočinkem“. Neuměl jsem vypnout. Nosil jsem si fotbal domů. Naštěstí jsem začal získávat přesvědčení, že ta práce ve sportovních třídách (přesun na ZŠ Olešská) i u mančaftu jde dobrým směrem a bude mít výsledky.“
Jaká byla reakce realizačního týmu ročníku 1997 a samotných hráčů z tvé rezignace?
„Vedoucí mužstva pan Blecha myslím moji situaci velmi dobře pochopil a na naší kvalitní spolupráci se nic nezměnilo. Jen mi trošku vyčetl, že mi v zimě svěřil kluka a já „utíkám pryč“. Asistent Roman Kulík byl více zklamán asi z toho, že musí skončit taky, protože si nový trenér přivádí svůj realizační tým. Kluky si oblíbil. Hráčům jsem to oznámil dlouho dopředu, nejdříve tomu nevěřili, pak měli všetečné otázky, ale časem to brali automaticky. Naučili se s tím fungovat, nespekulovali. Ukázal se jejich silný charakter, protože vnímali a přistupovali k tréninkům i zápasům soustředěně, i když věděli, že já skončím. Jsou to kanóni.“
Na tvůj post přichází mladý trenér, Jaroslav Köstl, který předtím působil na Letné. Prý na tvoje doporučení?
„Do práce šéftrenéra patří i vytipovávání trenérů. Navíc mi není lhostejné, kdo kluky převezme. S Jardou se známe od mého nástupu k 97, komunikovali jsme spolu přes internet. Vím, že je klokan, dobíral jsem si ho, jak může trénovat někde jinde. Okamžitě jsem ho lanařil do Bohemky, ale on se pořád bránil. Až teď na jaře se ozval, že by nějaký mančaft vzal. No, a protože já už věděl, že 97 budou volné, tak jsme se domluvili velmi rychle. Myslím, že je to ideální volba. Pro Jardu, mančaft i Bohemku. Jen ta Sparta má smůlu.“
Tvoji svěřenci vykopali druhé místo v soutěži. Jak by si zhodnotil, z pohledu trenéra, celou sezónu 2007/2008?
„Jedna velká nečekaná radost. Bylo totiž otázkou, jak si kluci, kteří patřili ještě věkem do přípravky, poradí s velkým hřištěm v konfrontaci s mladšími žáky, tj. kategorií 1995 a mladšími. Výsledky přátelských zápasů v letní přípravě ukazovaly, že by to jít mohlo obstojně. Základním psychologickým úkolem bylo stmelit partu, což se z velké části podařilo na soustředění na Karlštejně. Klíčovým úkolem bylo vybrat si herní systém, resp. jeho rozebrání a přijetí za svůj každým hráčem družstva. K tomu tam kluci dostávali od pana Hoffmanna lekce z atletiky, což mi pak ulehčilo práci na tréninku, protože fotbalisti běžně atletická cvičení berou s nezájmem. Pochopili, že se bude hrát na velké hřiště, že je třeba pokusit se naučit se běhat tak, aby šetřili silami. Za klíčový týden považuju „družinu v Bohnicích“, kde jsme postavili kostru týmu, dobrali systémové věci, prázdninově společně zablbli a zahráli fotbálek na přírodní trávě. Pak už nás čekala jenom umělka na Štěpničné. Po podzimu jsme se drželi v popředí tabulky. V zimě jsme hodně potrénovali, vyvedlo se soustředění v Soběslavi. V zimní lize na Zličíně jsme rotovali kádr a skončili na hezkém 2. místě. V jarní části sezóny jsme remizovali na Tempu a ztratili zápas na Stodůlkách, jinak vše vyhráli. Ještě mi dovolte pár slov k jednotlivým řadám. Všichni brankáři nás podrželi, neudělali jediný (!) kiks (za celé jaro jsme obdrželi jen 2 branky ze hry), naopak všichni, když bylo třeba, vytáhli výborné zákroky. Hra obrany snese velmi přísná měřítka. Hrát úspěšně s tříobráncovým systémem proti až o 2 roky starším soupeřům si může dovolit jenom mančaft, který na to má beky. My je naštěstí měli. Záložní řada je poklad tohoto týmu. Je tam tak velký přetlak, že se dá manipulovat s obsazením jednotlivých postů, střídáním reagovat na vývoj zápasu či sledovat další individuální rozvoj hráčů. A útok? Dát během sezóny 101 branek se povede jen tehdy, pokud máte excelentní zakončovatele. Nejlepšími v této činnosti byli Pařez (26) a Mára (17). Na velkém hřišti jsme mezi soupeři ročníku 1997 ještě nenašli přemožitele (Liberec, Slavia, Mladá Boleslav, Kladno, Marila Příbram, Motorlet, Podolí, Meteor). Kluci tak zvládli přechod na velké hřiště s úžasným přehledem. V průběhu uplynulé sezóny jsme odehráli celkem 72 utkání s bilancí 53-6-13 a celkovým skóre 344:99 (4,5:1,3 na zápas). V mistrovské sezóně 1. třídy jsme jaro odehráli s bilancí 9-1-1 53:5.“
Nedá mi to nezeptat se na únorové soustředění v Soběslavi. Díky tobě měli čtenáři Kenguru.cz možnost si po celý týden pročítat tzv. „on-line“…
„Nemít manželčin notebook, neměli by nic. Byl to pokus, jak zpestřit atmosféru kolem mančaftu. Nevím, kdo to všechno četl, ale někteří rodiče si to pochvalovali. Druhým webovým primátem mezi mančafty mládeže bylo uvedení pár videí přímo na stránkách Kenguru.cz. Stále je co vymýšlet a vylepšovat. I tuto oblast chceme dělat klukům zajímavou. Jeden z hráčů založil blog ročníku.“
O týden později, co jste přijeli ze soustředění, si na Reprezentativním plese mládeže Bohemians získal významné ocenění – Trenér roku…
„Sice se to tutlalo, jenže na Bohemce se nic neutají. Já byl vehementně proti, protože profi pracovníci jsou oproti ostatním ve výhodě. Protože ale nejbližší spolupracovníci o mém konci už věděli, tak mi to asi chtěli dát na rozloučenou. Nedali si říct. Ten postup do přeboru ale ukázal, že mančaft je velmi silný a kluci si takové ocenění zaslouží. Je jejich, nikoli moje. Já se snažil jim to nekazit. Když je necháte hrát, je to oboustranná radost.“
Vrátil bych se k aktuálně skončené sezóně. Začátek jara byl z vaší strany excelentní. Pět odehraných utkání, čtyři výhry a jedna remíza. Věřil jsi už tehdy, že vykopete Přebor mladších žáků?
„Já ne. Například náš pan vedoucí věřil už před začátkem jara, že to dopadne, dokonce uzavíral sázky na naše úspěšné série. Já byl skeptický. Za jasně největšího favorita jsem považoval tým Tempa, který měl výbornou zimní přípravu. Zličín je velmi nepříjemný soupeř a Stodůlky se přes zimu kvalitně posílily. Ti všichni si dělali oprávněný zálusk. Navíc už nehrozilo, že by nás někdo (jako nejmladšího soupeře) podcenil. K tomu jsem počítal s tím, že se soupeři připraví na naši hru, na náš systém. Nakonec nám pomohlo, že Tempo přišlo z různých důvodů o své klíčové hráče a jejich smolná a těsná prohra 1:0 na Unionu Vršovice nám otevřela dveře k postupu.“
Jaký považuješ nejpodařenější a nejdůležitější zápas jara?
„Fakt musím říct konkrétní zápas? První poločas s Kyjemi 9:0 byl koncert. Zápas na Tempu 0:0 byl zvládnut s velkou bravurou a výraznou převahou. První poločas přátelského zápasu s týmem Řeporyjí, za které nastoupily i 93, byl špičkou toho, co kluci zatím předvedli. Nejdůležitější byla asi výhra 1:0 nad Zličínem, od té chvíle jsme byli vážně ve hře o postup.“
Pět let ve vršovickém klubu není tak dlouhá doba. Přesto, na co budeš rád vzpomínat?
„To bude asi víc věcí, ale určitě na paní Junkovou z VIPky na mládeži.“
Děkuji za rozhovor.
Převzato z http://www.kenguru.cz, kde naleznete i další fotografie a zmiňované video ze soustředění.
