Mládežnické soutěže pro tento rok již také skončily, ale pro funkcionáře mládeže právě teď začíná nejtěžší období. Tvoří se kádry pro jarní část, doplňují se ročníky, začínají maratóny jednání. Bohemka nejen do tohoto boje získala výraznou posilu. Od 1. prosince nastoupil na post sportovního ředitele mládeže David Vavruška. Šestatřicetiletá uznávaná autorita v mládežnickém fotbale má za sebou již angažmá i v Teplicích nebo ve Spartě. Naposledy působil v Příbrami, odkud ho přetáhla Bohemka. „Bohemce jsem odmalička fandil, je to pro mě velká výzva. Byla to již třetí nabídka od Bohemky a nemohl jsem odmítnout. Navíc jednání ze strany Petra Svobody (ředitel mládeže) bylo velmi korektní a doufám, že naše spolupráce bude ku prospěchu Bohemky,“ říká David Vavruška, který je známý jako rázný, ale spravedlivý šéf.
Davide, co Vás přivedlo do Bohemky?
„Byla to především nabídka, kterou jsem dostal. Bohemka mě oslovila již dříve, ale dvakrát jsem zvolil jinou cestu. Napotřetí už jsem odmítnout nemohl. Jednání bylo rychlé a velmi korektní. Vážím si toho, že šéf mládeže Petr Svoboda za mnou i potřetí přišel s nabídkou na sportovní vedení mládeže. Fandím Bohemce, chodím na zápasy áčka, samozřejmě jsem sledoval i mládež. Navíc v přípravkách hraje můj syn, což byl jeden z důvodů, proč jsem zvažoval, zda tu práci vzít. Synové to mají pak vždycky těžší, ale shodli jsme se s mladým, že do toho půjdu.“
Jak se vyvíjela Vaše trenérská kariéra?
„Začal jsem trénovat brzy, protože jsem se už v sedmnácti zranil a už jsem nemohl pokračovat dál. V dorostu jsem si přivodil zranění kotníku, které se ukázalo jako chronické. Po nějaké době mě přivedl můj kamarád Jirka Hruška k trénování mladšího dorostu Vyšehradu a já zjistil, že mě to baví a už jsem u trénování mládeže zůstal. Takže vlastně sedím na lavičce již od devatenácti let. Po Vyšehradě jsem byl v Podolí, na Tempu, v Libuši…
Pak přišel na řadu Motorlet, který si většina fanoušků pamatuje ve spojení s mládežnickou akademií Patenidis Motorlet…
„Přišel jsem tam v pětadvaceti letech a stal jsem se šéftrenérem mládeže. Byly to nesmírně poučné roky, protože v té době tam vznikala akademie, která neměla v Česku konkurenci. Byl to u nás takový první počin a já jsem u toho mohl být pět let. Tam jsem se hodně naučil a snad jsem tam odvedl i kus práce, kvůli které mě poté následně angažovaly Teplice na post šéftrenéra mládeže. Po Teplicích jsem byl krátce na Spartě, což byla rychlá a trochu i trpká zkušenost. Za velmi důležité a úspěšné období považuji své působení v Příbrami. Oslovil mě Jaroslav Starka v pro mě velmi složité době poté, co jsem dal sám ve Spartě výpověď. Právě z obav z ní se mě v následujícím období bály některé kluby angažovat a tak bylo pro mě angažmá v Příbrami obrovskou výzvou dokázat, že umím trénovat. Jsem příbramským vděčný za rok, který byl úspěšný, jak sportovně, tak lidsky. Rozešli jsme se jako přátelé a doufám, že jimi i zůstaneme."
Trénování se Vám nakonec stalo osudem. Měl jste jasno po vážném zranění, že chcete zůstat u fotbalu?
„Mě to zranění hodně ovlivnilo. Bylo mi sedmnáct. Původně to vypadalo docela nevinně, ale dostala se mi do toho infekce a ochrnul jsem od pasu dolů. Znovu jsem se učil chodit, lékaři říkali, že je to padesát na padesát, zda to zvládnu. Podařilo se to a díky tomu jsem se naučil i bojovat. To vás zocelí. Získal jsem i spoustu nových kamarádů, kteří člověku pomohou, když je nejhůř. Z těch drsných zkušeností možná pramení i můj přísnější přístup k hráčům. Nemám rád, když mají kluci možnost odevzdat fotbalu vše a nedělají to. Když mají možnost, fyzicky i zázemím, být mezi nejlepšími a oni na to kašlou. Život není spravedlivý, někdy hraje ligu flink, jen protože měl prostě štěstí a kluk, který makal, se do ní nedostane. Ale na to se nelze spoléhat. Sázím na vůli a tu chci ve fotbalistech pěstovat. Jen s ní máte šanci být nejlepší.“
V čem se toto Vaše přesvědčení projevuje třeba při tréninku?
„Já netrénuji, jsem sportovním ředitelem mládeže a mým úkolem je nastavit systém a trend, kterým se klub ubírá. Nedělám to od stolu. Jezdím na tréninky jednotlivých kategorií, jezdím na zápasy, pořád chci být na hřišti. Mládež je o trenérech a hráčích. Trenéra nepředělám, ten má své návyky, ale chci, aby se přizpůsobil mým představám. Pokud to nepůjde, tak přijde někdo jiný. To se může stát i tady. Ale každý jsme tady kvůli Bohemce, Bohemka tady není kvůli nám. My musíme odvádět vše pro klub. Bohemka je tady již přes sto let a bude tady i dál. My musíme pracovat tak, že když budeme odcházet, předáme dál dobrý a kvalitní klub. Po 15 letech trénování u mládeže jsem poznal, že nároky na trenéra se dělí podle toho, jestli má jít o trenéra mužů nebo mládeže. Dnes vidím kolem sebe velkou spoustu trenérů, kteří více či méně úspěšně trénují dospělé, ale jako trenéry mládežnického mužstva bych si je nikdy nevzal. Trenér mládeže má mít v sobě kromě kvalit odborných a psychologických i aspekt výchovy a pedagogiky. Jako trenéra mládeže tak vždy hledám komplexně vybaveného trenéra se všemi aspekty, které jsem zmínil a sehnat takové trenéry tak bývá mnohem větší problém, než se na první pohled může zdát.“
Jaké tedy budete prosazovat priority?
„Mě nezajímají diplomy a medaile. Někdy se mi zdá, že se v kategorii přípravek příliš tlačí na výsledek na úkor kvality výchovy mladých. Musíme změnit myšlení některých trenérů. V některých případech hlavně v nižších kategoriích není důležitá soutěž, ale to, jak se individuality zlepší během několika měsíců. Vytáčí mě, když svaz systematicky zavádí různé soutěže u nejmladších kategorií, ze kterých následně hrozí sestup a trenéři se pak snaží za každou cenu svoji soutěž udržet a nedávají šanci všem hráčům a nerozvíjí osobnost a talent hráče. Chceme žákovskou ligu a chceme nejvyšší dorosteneckou soutěž. To je důležité, aby hráči odehráli těžká utkání. Ale ostatní soutěže nejsou klíčové a musíme pracovat spíše na vývoji jednotlivců než na lpění na soutěži. Není klíčový výsledek, nehovořím samozřejmě o žákovské lize a dorosteneckých soutěžích. Důležité je, kolik vyjde hráčů pro A-tým.“
Přicházíte v době, kdy právě jedna ze soutěží – dorostenecká liga – je v ohrožení.
„No právě, to je můj osud. Přicházel jsem v takové situaci do Teplic i do Příbrami. Vlastně i do Sparty, kde bylo béčko dorostu na sestup ze druhé dorostenecké ligy. Pokaždé se to podařilo zachránit, tak už jsem dostal trochu nálepku záchranáře, ale vždycky to jsou obrovské nervy. Dorostu hrozí sestup, to je reálná hrozba a my s tím teď společně musíme něco udělat. Už teď v zimě. Nemělo by nás v budoucnu překvapit, že nějaký ročník je nekvalitní, musí být postupně doplňován, máme ho před očima několik let. Čeká nás hodně práce a já věřím, že to bude práce, která pomůže Bohemce. Těším se na spolupráci s dospělými, abychom dbali na propojení mládeže a dospělých, protože to je vlastně cíl naší práce v mládeži. Pro všechny ty kluky, kteří hrají za Bohemku, je sen, jednou si zahrát v Ďolíčku. To je motivace jako hrom a v tom je naše síla.“
