Úvodní foto

02.11.2023

Ostatní

Erik Prekop nejen o své fotbalové kariéře

Přinášíme rozsáhlou zpověď útočníka Klokanů, při níž došlo i na nefotbalová témata.

Útočník Erik Prekop přišel do Ďolíčku na začátku minulé sezony. Sympatický odchovanec mládeže slovenského AS Trenčín se rozpovídal nejen o svých štacích na území rodné země, ale také o bojích o návrat do první ligy v dresu Hradce Králové. Z kádru Východočechů pak zamířil právě k Botiči. Na závěr také přidal pár zajímavostí o své zemi.

Začínal jsi s fotbalem na Slovensku. Pověz nám o svých fotbalových začátcích něco víc… 
Jsem odchovancem týmu AS Trenčín, kde jsem strávil v podstatě celou kariéru a z dorostu jsem se propracoval až do A týmu. Ta kariéra probíhala docela bláznivě nahoru dolů. Když mi bylo patnáct, zavolalo si mě vedení Trenčína společně s trenérem k sobě, že mě chtějí poslat na hostování do vesnického týmu z páté ligy. S tím jsem nesouhlasil a chtěl po nich, aby mi dali ještě šanci v zápase, který byl právě hned den po tom našem “sezení”. Tu příležitost jsem dostal. Utkání se mi povedlo, dal jsem gól a na jeden nahrál. Byl to takový první moment, kdy jsem si postavil hlavu a řekl to, co si myslel. Byl jsem přesvědčen o tom, že nejsem ten, kdo by měl odcházet. Nebylo to všechno zdaleka jen o výkonech. Trval jsem na svém. Zůstal jsem v týmu a v další sezoně si mě trenér Guľa vytáhl do kategorie U17. V kategorii U19 pak zase přišel v polovině sezony trenér, co mě chtěl vyhodit už v U15. Nakonec se ze mě ale stal kapitán týmu a nejlepší střelec soutěže. Po skončení sezony se mi trenér za to omluvil a přiznal, že se jednalo o chybné rozhodnutí. Ve finále jsem se jako jediný z toho dorostu dostal do A týmu, připsal si starty v první lize i evropských pohárech. 

Co první kontakty s míčem? Kde jsi začínal? Rovnou na hřišti, nebo někde na plácku? 
S míčem jsem si hrál už odmalička. Ještě jsem ani pořádně neuměl chodit a rodiče mi dávali balon. Začínal jsem u nás v Trenčianskej Turnej, na hřišti minutu od baráku. Strávil jsem tam ohromné množství času. Rodiče viděli, že na svůj věk jsem si s balonem rozuměl a byl vyspělý, tak se rozhodli mě dát rovnou do trenčínského klubu. Začínal jsem tam se staršími kluky. 

Byl fotbal odmala jasnou volbou? Slovensko je přeci jen i “hokejový” národ… 
Pro mě žádná jiná cesta ani neexistovala. V tomhle jsem měl jasno a když třeba byla špatná známka ve škole, rodiče mi hrozili tím, že nepůjdu na trénink. To jsem chytal záchvaty, že to ne. Dvakrát to na mě zkusili a viděli, že to platí. Byla to pro mě největší motivace, abych mohl na trénink jít. Na vesnici jsme hráli i další sporty. Hokej, basketbal, házená, florbal apod. Na profesionální úrovni jsem měl jasně dané, že chci být fotbalistou. 

[[<0]]Na Slovensku jsi putoval také po hostováních. Jak na jednotlivá angažmá vzpomínáš? Máš třeba na každé přímo nějakou unikátní vzpomínku, či něco, co bylo pro ten klub speciální? 
Z Trenčína mě po roce chtěli poslat hostovat do Nemšové. Šlo o jejich farmu ve třetí lize, kde jsem se měl otrkat. Bránil jsem se tomu a ani o tom do posledního dne neřekl rodičům. Až když se to upeklo, řekl jsem jim pravdu. Vnímal jsem ten přesun jako krok zpět, ale nakonec to bylo přesně to, co jsem potřeboval. Po konci hostování si Trenčín vyhodnotil, že spolupráce s Nemšovou nemá pro ně další smysl. Inter Bratislava postoupil do druhé ligy, a tak navázali kontrakt s ním, kam jsem i šel. Ještě v dorosteneckém věku se mi povedlo během půl roku dát devět branek. Přišel jsem poté na přípravu a nevěděl, co se děje. V generálce jsem vstřelil tři góly za dvacet minut, ale přesto pak nehrál. Na druhou polovinu sezony nemám úplně dobré vzpomínky. Děly se tam věci, o kterých bych asi nechtěl mluvit. Dostal jsem se tak do Petržalky, což byl nováček soutěže. Cítil jsem na sobě, že už mám na to jít do ligy. Absolvoval jsem několik zkoušek, ale i když to někde vypadalo hodně nadějně, nakonec se mi nepovedlo na žádné uspět. Ačkoliv třeba ve Zlatých Moravcích jsem s tím už počítal, jenže dva dny před startem ligy mi oznámili opak. Šel jsem tedy do Petržalky, dal asi jedenáct gólů. Byl jsem oporou týmu a chtěli mě tam udržet. Ozval se ale Hradec s trenérem Frťalou. Projevili o mě zájem. Měl jsem i nabídky z Polska, ovšem nakonec se rozhodl pro odchod do Hradce. 

V dresu Trenčína jsi okusil evropské poháry. Bylo ti teprve devatenáct let. Jak sis to užíval? 
Tyhle momenty chcete přesně zažívat. Snil jsem o nich. Když přijedete na stadion Legie Varšava a kouká na vás skoro čtyřicet tisíc diváků, jako devatenáctiletý kluk skoro nedýcháte.

Úplně nejvíc zápasů jsi odehrál za Hradec Králové, našeho dnešního soupeře. Díky čemu jsi zamířil ze Slovenska na východ Čech?
Kontaktoval mě trenér Frťala, který mě sledoval. Líbil jsem se mu a jednání s Hradcem byla nejkonkrétnější. Cítil jsem od Hradce největší zájem. Hodně stáli o to, abych přišel.

Šlo o druhou ligu. Co to pro tebe tehdy znamenalo? Sledoval jsi český fotbal? 
V povědomí jsem měl první ligu a od druhé absolutně nevěděl, co můžu čekat. Má očekávání byla taková, že postoupíme do ligy. Už tehdy se mluvilo o novém stadionu. Tým měl kvalitu na to, aby postoupil. Snažili se o to dva roky před mým příchodem. Buďto neuhráli baráž, nebo se do ní nedostali.

Hradec v té době skončil dvakrát čtvrtý. Když jsi přišel, byl jasný cíl, aby se konečně klub povedlo vrátit do první ligy? Nebo to o takovém tlaku nebylo? 
Na nás hráče úplně tlak vytvořený nebyl. Nicméně jsme všichni vnímali, že Hradec nepatří do druhé ligy. Některým týmům postačilo umístění ve středu tabulky. Tím jsme se odlišovali, že jsme si šli za postupem. Trenér dostal nějaký čas na to, aby vrátil klub do nejvyšší soutěže. Když jsem tam přišel já, už jsme si dali ultimátum, že postoupit musíme. Každý v klubu chtěl k tomu společnému úkolu pomoci. 

[[>1]]První sezona pro tebe skončila v Hradci čtvrtým místem, potom už se postup vydařil. Vyhráli jste o osm bodů, nastříleli přes padesát branek. Spadl vám kámen ze srdce? 
Bylo úžasné, že se nám povedlo dosáhnout postupu s předstihem. Ještě v té covidové době jsme začínali v Líšni, kde jsme chtěli vyhrát a nastartovat nějakou sérii výher. Ale prohráli jsme a říkali si, že to není dobré. Následně jsme však vyhráli deset zápasů po sobě, což bylo neskutečné. Cítil jsem poté zadostiučinění, když se mi povedlo splnit cíl, s nímž jsem do Hradce přicházel. 

U postupu byl trenér Frťala, ale pak převzal tým Miroslav Koubek. Ty jsi začal v základní sestavě, a to debutem proti Bohemce. I když start nebyl úplně povedený, tak se vám sezona vyvedla skvěle, souhlasíš? 
Je to tak. První sezona po návratu byla opravdu skvělá. Vypadl nám sice jeden článek z té vítězné party, kterým byl trenér Frťala. Měli jsme však výbornou kabinu, někteří hráči už spolu mohli hrát naslepo. V tom byla naše největší síla. 

Jak jsi byl spokojený ty? 
Abych řekl pravdu, tak vůbec. Bylo to takové nahoru dolů. Ani přístup nebyl takový, jaký bych očekával. Nějaké postavení už jsem si v Hradci vybudoval. Přišel nový trenér se svým stylem, stejně jako noví hráči. Postupně jsem se z toho vytrácel.

Dostáváme se do minulé sezony, na jejímž začátku jsi přišel do Bohemky. Dostal jsi svolení si hledat angažmá? Nebo jsi chtěl pryč za novou výzvou? 
Byla to má iniciativa. Nemohl jsem v Hradci dál zůstat, protože jsem necítil podporu. Musel jsem si porovnat pro a proti, abych se mohl dál fotbalově rozvíjet. S přítelkyní jsme byli v Hradci spokojení, avšak po té fotbalové stránce bylo jediným řešením změnit působiště. Tlačil jsem na vedení, aby mě uvolnili, či mi našli nový klub. Když se ke mě dostala informace o zájmu Bohemky, snažil jsem se jít tomu naproti. 

Byl jsi známý jako útočník, ale proti Plzni nastoupil na pozici halfbeka. Hrál jsi na tomto postu už dříve? 
Při mém příchodu do Bohemky se mnou mluvil trenér Veselý a nastínil mi aktuální situaci. Ve formě tu byli David Puškáč, Roman Květ a Petr Hronek. Obeznámil mě s tím, že bych začal hrát na halfbeku. Bral jsem to v pohodě. Ještě za mého působení ve druhé lize jsme třeba potřebovali zvolit ofenzivnější rozestavení, a tak jsme přešli na systém se třemi obránci. V tom jsem se posouval do pozice levého halfbeka. Neměl jsem žádné problémy s tím, abych hrál níž. Trenéři mi vysvětlili, co ode mě požadují.

[[<2]]Nakousneme u tebe také kapitolu MOL Cup. Co se ti vybaví jako první? 
Jednou se mi podařilo být nejlepším střelcem celého ročníku. To je asi ta nejvýraznější vzpomínka.

Teď půjdeme trochu podrobněji. Kromě tvých sedmi branek v této soutěži. Na jaře 2022 jsi v nastaveném čase srovnal proti Bohemians. Připomínal ti to pak někdo při příchodu do Bohemky? 
To je tady můj denní chleba, když se nakousne téma domácího poháru. Vždycky někdo řekne, že jsem Bohemku připravil o postup v poslední vteřině utkání. 

Druhým velkým okamžikem určitě bylo letošní semifinále. Jak na něj vzpomínáš? 
Tenhle zápas mám pořád čerstvě v sobě. K tomu se přiznám. Není to tak, že bych to ještě nezpracoval. Předvedli jsme tam skvělý týmový výkon. Spíš někdy přemýšlím, co by se stalo, kdybychom těch pár vteřin ještě vydrželi a postoupili. Zda bychom třeba ten pohár celý vyhráli? Z tohoto pohledu to mám pořád v sobě a dost často o tom přemýšlím. Je to velká škoda. Ten zápas měl úplně všechno, bohužel však se smutným koncem pro nás. 

Povedená sezona ti vynesla také pozvánku do reprezentace. Co tvé prvotní dojmy? Jak sis to pak užil? 
Byl to další splněný sen a je to super pocit. Bylo skvělé do národního týmu nakouknout, ale dělám vše pro to, abych se do něj dostal a připsal si i nějaký start i gól za reprezentaci.

Ještě se vrátíme k Hradci, který už hraje ve své nové aréně. Sledoval jsi nějak dění kolem stadionu, když jsi tam působil? Co na to vlastně říkáš? 
Rozhodně jsem ho sledoval. Kdybych řekl že ne, lhal bych. Mám v týmu dodnes i kamarády. Třeba s Míšou Leiblem jsem v častém kontaktu a skoro obden si voláme. Je to jen dobře, že se takový krásný stadion postavil. Nejen pro Hradec, ale také pro celý český fotbal.

[[>3]]Dostáváme se do závěru, tak se mrkneme i do tvého osobního života. Fanouškům určitě neuniklo, že máš partnerku. Jak jste spolu dlouho? Kde jste se poprvé potkali?
Bylo to na střední škole. Sblížili jsme se na zimním lyžařském výcviku. Ona měla přítele, ale stalo se to, co se stalo a našla si mě. Spolu jsme nějakých osm let. 

Co další společné plány? 
Prstýnek už by se možná hodil. Ona mě do toho úplně netlačí, ale při každé možné příležitosti je mi to vyčteno. Nechávám tomu volný průběh a když k tomu bude ten správný čas, tak věřím, že pokleknu, prstýnek jí dám a ona řekne “ano”. 

Pocházíš ze slovenského Trenčína. Co je speciální nejen na rodné zemi, ale i městu? 
Asi ta naše slovenská kuchyně. Vyjmenuji třeba halušky, pirohy, bryndzu a nějaké sýry. Kamkoliv přijdete, tak se každý ptá opravdu jen na tyto věci. Trenčín je velmi pěkné město. Je tam nádherný hrad s náměstím, které je umístěno přímo pod tím hradem. Když na náměstí večer sedíte, či jen po něm jdete, vidíte hrad pořád nad sebou. To je nádherný pohled. Je to jedno z nejkrásnějších náměstí, jaké jsem měl možnost vidět. 

Na jaké úrovni je infrastruktura fotbalových týmů? 
V Trenčíně byl před dvěma lety postaven úplně nový stadion. Je nádherný. Osobně jsem se na něm ještě nebyl podívat. Stadiony ve Slovensku rostou a hodně týmů má pěkné zázemí. Dunajská Streda, Slovan Bratislava a Trnava se nedají vůbec srovnávat. Tyto týmy se podmínkami řadí k TOP3 u nás. U té Dunajské Stredy možná mluvíme o TOP5 v Evropě. U ní jde o úplně jiný level. Z hlediska zázemí to jde na Slovensku ohromně dopředu.